Dušan "Stoupa" Janák, 50 dní na písku
"Lepší pozdě než nikdy!" Tato hláška se dobře hodí ke zveřejnění následujícího článku, ve kterém Stoupa rekapituluje svoji pískařskou sezónu léta Páně 2020. Své ohlédnutí nám poslal už koncem minulého roku, avšak nelítostný osud tomu chtěl, že jeho dílko u nás v Singáči tak trochu zapadlo v hektickém startu roku letošního. No, a pak stať překrývaly další dokumenty a pamflety, které měly zdánlivě větší váhu či naléhavost. Výsledkem je, že Stoupovo loňské resumé zveřejňujeme s několikaměsíčním zpožděním až teď v létě 2021. Nic to však neubírá na čtivosti tohoto, řekněme až poetického, vyznání k pískovcovým věžím a stěnám Adršpašsko-teplických skal, které vám budiž inspirací a motivací k vašim pískařským projektům. Stoupovi se tímto omlouváme za prodlevu. Nepsal jsi to nadarmo a máš u nás pivo! 🍺😉
50 dní na písku
V roce 2020 jsem strávil víc jak 50 dní na písku! Na rozdíl od vodních pólistů, džudistů nebo tanečníků, jsou na tom lezci ještě docela dobře. Možnosti cestování jsou sice momentálně omezené, ale i tak toho pro ně zbývá k lezení neuvěřitelně mnoho. Já to vlastně strávil všechno v okolí Ádru. Pokud si dobře vzpomínám, ani jeden výpad do Českého ráje nebo Labáku se do programu nevešel (žulu v Polsku a Eiger ve Švýcarsku pro zpestření nepočítám). Ne, že bych byl na skalách od rána do večera. Tak dlouho ani lézt nevydržím. S ohledem na rozličná zranění si musím hlídat, abych to nepřehnal, a tělesnou schránku udržovat v patřičné provozuschopnosti. V režimu "trochu a dost" ale zase zvládnu lézt více dní po sobě, než dojde k prolezení kůže na prstech.
Pískovcové lezení je přitažlivé mj. proto, že jsou na něm zajímavé i "jednoduché" cesty, což je ovšem v téhle zvláštní disciplíně pojem značně relativní. Je to trochu jako v horách, kde klasifikačně nejtěžší délku cesty může člověk přelézt snadněji, než třeba okrajovou trhlinu pod stěnou nebo rozbité výlezové komíny, kterými si protéká voda nebo sype sníh. Stejně jako na horách se může a nemusí lézt až na vrchol a některé cesty, člověk leze právě kvůli tomu vršku (např. Starostová, Cukrovarnický komín). Nemůžu si pomoct, ale při procházkách pískovcovými skalními labyrinty mám pocit jako v galerii soch moderního umění. Figurativní motivy připomínající zvířecí hlavy, lidské postavy nebo rozličné předměty se střídají s abstraktními mapami fantazijních světů, barevnými kompozicemi a hrou světel a stínů. Lezení na věže je vlastně lezení po sochách. Některé cesty navíc zároveň sledují neobyčejně estetické linie. Tím se písek odlišuje od lezení na vápenci. Pohybová rozmanitost je stejná jako při sportovním lezení. Oproti silovým cestám sportovního typu je písek daleko hravější a i relativně těžké cesty nezřídka "zlehknou" technickou finesou.
Mezi jednu z nich patří třeba Hrana na Kance v Teplických skalách (XIa). Tu se mi sice zatím na RP přelézt nepodařilo, ale mezi její zajímavosti patří, že v zásadě nemá v těžké pasáži kolem třech posledních jištění nijak jasně definované chyty. Spíš nepravidelnou síť souřadnic náznaku stupů a chytů, kterými je třeba se provlnit v pohybovém algoritmu šitému na míru každému tělu trochu jinak. I když je občas potřeba zabrat, žádné natékání bandasek v 45 m dlouhé hraně se nekoná. Spíš se někde člověk nepřesně postaví a nedotáhne pohyb nebo smekne. Příjemné (no, i trochu frustrující) je, že nejtěžší se odehrává až na konci, takže pády jsou vzhledem k délce lana v práci jako do peřin. A člověk si zaleze, i když "nevyleze". Hrana samotná z dálky připomíná spíše hranu paneláku. Figurativní sochařský motiv kance na vrcholu, podle kterého věž dostala pojmenování, je vidět pouze z protilehlé strany věže.
Dírkové cesty na Křížovém vrchu jsou už poněkud nekompromisnější. Žádné velké řešení pohybových rébusů a ladění prstokladu na hranové klaviatuře. Tření pískovce však umožňuje udržet a lézt pomocí tak malých dírek, až mne nezřídka zarazí, jak to, že stále lezu vzhůru. Z dírkových klasik sportovního střihu Kudy Hudy? (Xc), nebo Bílá válka (Xb) jsem měl největší radost z flash přelezu cesty Salto mortale (IXc), o kterém jsem příležitostně přemítal od konce 90. let minulého století. Křižák nabízí i túry přináležející svojí strukturou a kompozicí linií spíš do kategorie uměleckých děl než sportovních výstupů. Z těch letošních cest bych sem zařadil Hormonální poruchu (VIIIa) a Věrné milování (IXb) na Mileneckou věž.
V samotném Ádru mne poněkud paradoxně nejvíce rozradostnilo přelezení boulderové klasiky Dlaňák krčící se upejpavě v mechu pod démonickými věžemi. Ani ne tak pro jeho klasifikační obtížnost, jako proto, že kvůli omezení hybnosti kotníku s titanovou patou byl pro mne tento technický hlaďas v kategorii "…možná nikdy, kámo". Tak jsem si na něj a pod něj chodil meditovat ve chvílích osobního volna (režim home office a internetové připojení v Adršpachu umožnilo přesunout pracovnu na dohled od skal), až se "nejspíš NE" jednoho dne překulilo v "kupodivu ANO". Z těch hardcore cest pro dospělé v Ádru za zmínku stojí zajímavá trhlina od Cikána – Čardáš na Cherubína (expedičně, AF), u které jako u Dlaňáku považuji udávání klasifikace obtížnosti spíš za zavádějící.
Zajímavý zážitek pískovcové sezony jako celku bych zařadil nejspíše do oboru fyzioterapie. Postávání v miskách a statické natahování do chytů v pomalých jógových pozicích, které pískovcové lezení na tření vyžaduje, vedlo k zajímavému ustoupení bolestí ve zraněném kotníku a nezvykle malé bolestivosti zad, kterým silové kroky sportovních cest neprospívají. Na konci sezony jsem byl schopen na Chrámovky i zpět dojít bez berlí. Že bychom byli na stopě terapeutickému efektu pískovcového lezení a dobrým zprávám pro lezecké invalidy? Dost záleží na tom, na který konec lana se navážeme. Tím se však vyprávění posouvá do oblasti psychoterapie. Tak o tom až někdy jindy.Dušan "Stoupa" Janák
Další
