INTERVIEW STOUPA č. 3

Vlastníš malé auto nebo lezeckou dodávku?
To je otázka, zda patřím k lezcům-nomádům, kteří tráví půl roku na cestách po skalních oblastech ?:-). Vlastním dodávku, starého Forda Tranzita, ale cestování jako takové moc neprožívám, i když se mu zcela nebráním. Cestování je někdy příjemná a jindy nepříjemná součást lezení. Dodávka jej každopádně zpříjemní. Je to fakt pohoda i když se jede jenom na dva, tři dny na skály, o měsíci v Katalánsku nebo čekání na počasí v Dolomitech ani nemluvě. Kdo dodávku ještě nemá, ať si ji co nejdřív pořídí!

A na Kalymnosu si byl?
Vážně, nebyl. Ale Kalymnos je jedna z mála skalních oblastí, kde jsem ještě nebyl a zároveň bych ji rád navštívil. Miluju lezení po krápnících!

Tak se mi zdá, že raději děláš opakování cest než vytváření nových linií. Je to tvůj styl nebo to má nějaký jiný důvod?
To jenom tak vypadá. Dělání nových cest je v jistém slova smyslu prestižní disciplínou a já se jí rozhodně nevyhýbám, spíš naopak, dělám cesty víc než většina mých kámošů. Ale spíš si tenhle „značkovací psí pud“ uspokojím v našich domácích skalních oblastech. Tam mám poměrně dost volných, technických i mixových cest udělaných v různých stylech – volně od spodu, shora, solo, technicky ve dvou nebo solo. Středoevropský vápenec je většinou hladký, oblý, rozbitý a špinavy a proto dělání prvovýstupu odspodu je většinou těžší i zajímavější než na vápenci v jižní Evropě. Například jednu cestu jsem se rozhodl udělat podle striktních pravidel – umělé pomůcky použít jen k jištění, nikoli k postupu. Jednalo se o cestu po převislé oblé hraně za 7a nebo 7a+. Zdaleka nejtěžší bylo osadit nýty: musel jsem použít háčky do protitahu, špatně držící svázané skoby...

Ani v horách se dělání cest nevyhýbám. Na Tre Cime máme dvě cesty, jednu na Marmoladě, v Raxalpe taky. V Bergelu na Spechio di Archimede a několik v Tatrách. V Kyrgizstanu jsme původně zkoušeli udělat prvovýstup, ale po několika dnech skutečně špatných podmínek jsme vycouvali a po zotavení přelezli jinou ruskou cestu. Ovšem jediná informace k této cestě byla malá fotografie stěny 9 x 13 cm vytištěná z internetu se zakreslenými liniemi. Takže atmosféra neznalosti a nejistoty byla podobná jako u prvovýstupu, a několik set těžkých metrů jsme lezli jistě panenským terénem. V Norské Stěně Trollů jsme loni v zimě rozdělali nový projekt, kam bude třeba se v budoucnu vrátit ...

To, že nedělám prvovýstupy tak vypadá možná proto, že některé do svého CV ani neuvádím, protože cesty s malým číslíčkem na nevýznamnou lokální stěnu mé sponzory ani lezeckou veřejnost nezajímají. Mě osobně ale baví. K prvovýstupu má člověk taky trochu jiný vztah, zajímá ho, komu se cestu podařilo nebo nepodařilo zopakovat, jestli se líbila. Možná i proto dělám víc cest doma, kde můžu lépe sledovat historii své cesty, než v zahraničí.

Zpět na předešlý rozhovor.