INTERVIEW STOUPA č. 1

Ahoj Stoupo, pověz nám prosím něco o tvém prvním lezení, o horách a volném lezení v Česku.
K lezení jsem se dostal trochu netradičně – pádem. Někdy na střední škole mě s jedním kamarádem přišlo jako dobrý nápad pokusit se přejít pohoří Vysokých Tater. Nebylo to žádné náročné lezení, ale jednalo se už o jakýsi pohyb v horolezeckém terénu – ve strmých firnových kuloárech na přední hroty, sem tam hřebínek, spaní bez stanu v přírodě. Uměli jsme trochu slaňovat, měli s sebou jeden cepín pro dva, statické lano, jeden sedák, jistili jsme se intuitivně. V jednom kuloáru mi ujely mačky, sjel jsem asi 20 metrů a naštěstí se zasekl ve skalní rozsedlině na hraně vysokého prahu. Naneštěstí to nevydržely kolení menisky. Následoval lehce dramatický a bolestivý dvoudenní sestup (nebyly ještě mobilní telefony) do doliny, kde už mi nějací polští turisté zaběhli pro horskou službu. Díky tomu, že má ošetřující lékařka byla shodou okolností aktivní horolezkyně, dostal jsem se mezi horolezce a začal s nimi jezdit do skal...

Ty jsi začal lézt na skalkách a tvoje nadšení pro lezení v horách vznikla tam nebo je to prostě v tobě?
S lezením jsem nezačínal na skalách, ale ani bych nemluvil o vrozené touze po horách. Vrozený mám snad určitý sklon nebo smysl pro dobrodružství, který lze uspokojit i jinde – třeba na divoké vodě nebo v bojových uměních. Že jsem sklouzl k lezení je možná vedlejší důsledek socialistické výchovy pro pobyt v přírodě. V rámci systému volnočasových aktivit byl v socialistickém Československu nejmasovější mládežnickou organizací Pionýr (asi trochu podobný skautským organizacím na západě, ale daleko masovější a téměř povinný), který měl vlastní skupinu na každé základní škole.

Nosili se rudé šátky a modré košile, na nástěnkách se povinně hlásilo k budování socialismu, ale reálně šlo o super organizaci, díky níž se mládež dostala často do přírody, mnohdy dost divoké. Kromě republikových hranic třeba do Sovětského svazu na Sibiř sjíždět divoké řeky, na Kamčatku, na Pamir. Mladí lidé tak měli možnost získat zálibu v pobytu v přírodě a naučili se v ní pobývat. Díky tomu přespat ve sněhovém záhrabu, vařit na ohni nebo připravit slanění za strom jsem uměl už na základní škole. Lezení byl jen určitý krok či spíše specializace v tomto vývoji.

Zpět na profil Dušana Janáka.

Pokračovat v dalším čtení.