Stoupa: Nejen lezením je horolezec živ
Výprava za zvířaty prostřednictvím boulderingu do méně
známých míst Britské Kolumbie
Pád na pískovcových skalách mne v roce 2016 poslal na určitou dobu na „střídačky“ výkonnostního horolezectví, zpomalil životní tempo a otevřel dveře do oblastí, kam bych se z horolezeckého rychlíku jen tak nepodíval. Jedním z výsledků byl letošní výlet do Britské Kolumbie. I když na lezení se tam nakonec taky dostalo víc než dost, hlavní důvod byl výzkumný.Začalo to směšně znějící otázkou, kterou jsem se začal bavit s kamarádkou a lezkyní Simčou Ulmonovou, která mne navštívila v Ústecké nemocnici, kam mne po pádu přivrtulili. Vykopávací otázka zněla: „Může se králík stydět a žirafa chovat neuctivě?“ Odpověď se ukázala být zapeklitým oříškem a vyústila v úvahy o možnostech mezidruhové komunikace (především mezi lidmi a dalšími zvířecími druhy). Šťastná náhoda tomu chtěla, že na rok přesně od úrazu mne Tomáš „Svišť“ Pilka (v letecký den v Labském údolí mne jistil), seznámil s bouldristou a nezávislým myslitelem Sharkym, který mne laskavě pozval studovat problematiku do volné přírody západního pobřeží Kanady. Poprvé v životě jsem někam letěl bez lana a sedáku. Lezečky a magnézium jsem si však přibalil.
Pro setkání s divokými zvířaty je nutné být delší dobu, nejlépe v řádu dnů, v klidu na místě. Ideální horolezeckou disciplínou je z tohoto pohledu bouldering. Dřepíte pod kamenem a v dlouhých intervalech se pokoušíte vylézt během několika sekund dva metry nad zem. Po třech hodinách boulderingu jste tak unavení, že už jenom dřepíte pod kamenem. Pokud nejdete domů, ale dřepíte do druhého, třetího nebo čtvrtého dne, pomalu se stáváte součástí přírodního dění. Máte svůj malý soukromý lezecký cíl, který s výjimkou čištěných mechů nikomu neškodí a nikoho nezajímá. Sžíváte se pomalu s rytmem okolo sebe. Adaptujete se na okolí, okolí se adaptuje na vás. Bouldering v tomto pojetí je formou, jak se stávat součástí přírody. Přestáváte být nebezpečným cizincem, stáváte se pro zvířata pouhým cizincem. Ta zvědavější vás začnou chodit okukovat. Méně zvědavá vás začnou ignorovat. V tomto momentě je možné zkusit navázat kontakt. 
Abych byl upřímný, úspěšnost kontaktu v mém případě byla přibližně stejná jako u boulderingu. Spousta neúspěšných pokusů proložená občasným úspěchem. Když se však jednou začas zadaří, emoce a euforie jsou velmi silné. Zajímala mě pochopitelně především větší zvířata a predátoři obdaření romantickou aurou dobrodružství jako medvědi, vlci a pumy. V Kanadě jsem zjistil, že na tuto úroveň zatím nestačím. Pro kontakt s nimi beze zbraně jsem se nedokázal uvolnit a vhodně přeladit své duševní pochody. Asi jako když si vysoko nad kruhem v Ádru říkáte, že nesmíte mít strach, protože strach ochromí uvolněnost vašich pohybů potřebných k přelezení kritického místa hrozícího pádem s fatálními důsledky. Stále dokola si to opakujete, je vám to jasné jak facka, ale strach z pádu tak nějak neodchází, pohyby jsou stále strnulé, chyty svíráte křečovitě, někdy se dostaví i drobný třas. Tak třeba jindy, až potrénujete svou mysl... Úspěšnost s menšími druhy byla lepší. Jsem neskonale vděčný především jistému orlu bělohlavému, který si se mnou hrál na pláži Keeha beach, když jsem se vracel posmutnělý z konverzačního neúspěchu od jedné medvědí rodinky. Zážitek jsem si zapisoval celý následující den. Oproti tomu dostatečně se zklidnit v přítomnosti medvědí 
mámy s medvíďaty bylo prostě těžký. A když už se mi to jednoho dne podařilo, medvědi se raději odšourali do lesa a o Pampaliniho ze střední Evropy nejevili sebemenší zájem. Dosud nevím, zda jsem si v důsledku lidských předsudků ohledně agresivity medvědích matek bránících své děti pokazil skvělou šanci na osobní komunikaci se zástupci tohoto druhu, nebo si jednoduše zachránil zdraví a život. Jisté je, že možnost dalšího zdolávání podivuhodných lezeckých problémů západní Kanady i mezidruhových komunikačních bariér zůstala zachována i pro příště.Dušan „Stoupa“ Janák
Další
